"Slyším,jak starý svět se rozpadá.

Jdu jeho nocí,věrný ponocný.

...je v nás však prostá touha - žít!"

František Hrubín

JAKO PTÁK

K.S.

"Cosi je ve vzduchu."

Oldřich Mikulášek

"Život -

to je stratiplný let stěhovavých ptáků

do krajin,kde je každý sám."

Jaroslav Seifert

Pozn. Texty jsou zhudebněné.

Padá

prosinec 1996

Brouzdám se tmou

a vrážím do lidí,

ruce mám v kapsách

a už vůbec nevidím,

když padá hvězda.

Něco si přát

co změní člověka,

přestat se bát

a cítit tu chvíli,

když padá hvězda.

Padá,padá

z nebe na zem padá mi hvězda.

Padá,padá

z nebe na zem padá mi hvězda má

jediná.

Černé tváře jdou

asi bude brzy tma,

ne,to se nesmí stát,

to všechno pro mě znamená,

když padá hvězda.

Možná,že se vrátí

14.8.1996

Den pomalu končí

a mraky táhnou dál

až tohle všechno skončí

tak zase půjdem dál

půjdem dál

I ptáci odlétají

někam na jih snad

do neznámých krajin

za rok vrátí se zas

vrátí se zas

Ptáci odlétají

a možná že se vrátí

Cítím se jako pták

který odlétá

letím si jenom tak

křídly zamávám

Já odletám

a možná že se vrátím

A teď si letím

a vůbec nevím kam

a jen cítím

cítím svobodu...

Zapomínáme

léto 1994

Tak jak bývá časem stárnem

tíhu věcí neutáhnem

čekáme jen v opuštění

přijde nám snad bílé psaní

Tak jak bývá vždycky v žití

proplétáme se už v nití

stříbrný čas rychle běží

zpátky už se neohlíží

Brzy přijde řada na nás

uvidíme touhy ve vás

po vás zbydou slzy tmavé

staré fotky oprýskané

Skončil jeden život mladý

zbydou po něm bolné rány

než se člověk vzpamatuje

zas tu jeden z nás bude

Zpívala bych vám dále

ale život běží stále

lidi už si nevzpomenou

na vše rychle zapomenou

Jako pták

zima 1996

Stín tichá říčka kousek země bílá pláň

bál velká svíce lehké kroky světlý sál

a já

v oblacích se vznáším jako pták

co neví kam letět kam jít spát

Dům místo lásky vzpomínek a něco víc

a dál

zapomínám věci které jsou

a možná že jednou budou

Když svítá když tvá víra

tě na kolenou nenechá být

ta víra která sklání se nad únavou tvých řas

a nenechá tě zapomenout na prchající čas

jak zvládnout život kolem nás

Smích bílé zuby velká pusa dokořán

tvé věčné toulky křížem krážem projité

a já

v oblacích se vznáším jako pták

co neví kam letět kam jít spát

Pocity

20.4.1997

Provaz

zkouším zatáhnout

praská a padá do neznáma

Pramen

co nechám vyschnout

tak proč co je s náma?

Žít zkusit žít

tak prosím dej mi šanci

nenech mě jít

písek kámen a černej prach jsi

Voda

co dá mi pít

teče a bublá a kapá na dno

Oheň

co nejde uhasit

a hoří v srdci to není jedno

Pláč

stéká po tváři

kapka za kapkou pláče řádí

Smutno

když slunce se tváří

že nikdy už nikdy nedovádí

Hlava

mě bolí a nedá mi spát

pořád někam utíkám

Kámen

mě tíží proč mě musí rvát?

promiňte život nestíhám

Přátelé

červen 1997

Kam jsi letěl kam jsi šel

hledals něco a nenašel

máš kolem sebe přátelé

a v tom ten problém asi je

Když slunce svítá

a kolem krouží ptáci

a lítaj nad zemí

Když slunce svítá

a nenacházej místo

kam složit křídla svý

Pořád hledáš ten svůj ráj

a člověk aby se tě bál

máš kolem sebe přátele

tak prosím neodhazuj je

Pořád mlčíš jsi samotář

jen koukáš a nic neříkáš

kam se poděl ten tvůj smích

máš smutek a bolest ve vočích

Co je s tebou co děláš

že nikoho už nevnímáš

nabízím ti ruku svou

tváří tvář tu všichni jsou

Kam jsi letěl kam jsi šel

hledals něco a nenašel

máš kolem sebe přátele

a tak to bude tak to je

Zpověď

13.-14.7.1997 půlnoc

Má duše je černá

jsem samotář

a tys odešel

snad vrátíš se zas

Žila jsem v domnění

že svět je růžovej

hrozně jsem se zklamala

člověk je naivnej

Hledala jsem naději

hledala jsem svět

ve kterém bych každému

uvěřila hned

Hledala jsem právo

tady někde žít

hledala jsem někoho

kdo mě může pochopit

Tahle realita

mě na zem skolila

a je pro mě těžké

abych se vzchopila

Nesu těžký kříž

jsem poznamenaná

a pod tíhou jeho

jsem úplně jiná

Už nejsem naivní

tu chybu neudělám

myslím jen na sebe

a pro nikoho nic neudělám

To je tvrdá realita

velká maličkost

že jednou jsem se spálila

tak toho bylo dost

Má duše je černá

můj život zkažený

jsem sobecká

nikdo není bez chyby

Zdechlina

Charlesovi Baudleaire

červenec 1997

Všude kolem špína

hniloba a zdechlina

otočím zrak támhle

černá pustina se táhne

Chtěli bychom vidět

třeba lepší havěť

každý přece touží

pro něco se souží

Tak si nasaďte

růžové brýle

a nebuďte pasivní

aspoň do té chvíle

Kdy láska zvítězí

a všechno kolem porazí

a zase začne růst

kdy mi budeme chtít

Na cestě ležela

uprostřed mrtvola

všude lezli červi

a plazili se hadi

A tady jsem potkala

"mého" Baudleairea

hledal na zemi

shnilé kameny

Bojim se

21.7.-22.7.1997 půlnoc

Bojim se lidí

bojim se pravdy

bojim se reality

a žít tady

bojim se smrti

bojim se noci

bojim se zavřít oči

ten pocit

Bojim se davu

bojim se stavu

kdy vše se mi zhroutí

a nevstanu

bojim se výšek

bojim se tmy

kde nic nevidím

a kde jsme jenom my

Bojim se válek

bojim se zbraní

bojim se zlých

a krvelačných lidí

bojim se násilí

bojim se o nás...

Bojim se utrpení

bojim se temnoty

bojim se stáří

a taky samoty

bojim se nemocí

bojim se nemocnic

bojim se bílých zdí

kde není nic

Bojim se vrahů

bojim se gangů

bojim se černý díry

jadnou tam vejdu

bojim se drog

bojim se toho svinstva

bojim se té chvíle

kdy se z lidstva stane troska

Hej lidi hej lidi

mám vás všechny ráda

ale nenávidím

když zabíjíte kamaráda

Proč

listopad 97

Svět kolem nás je jeden velký kolotoč

a každý z nás se pořád ptá jak a proč

tak proč se ptát na ty samé otázky

a proč se prát a svět mít bez lásky

Svět kolem nás má jeden velký otazník

a každý z nás si s snaží psát dotazník

tak proč se ptát na ty samé otázky

a proč se prát a svět mít bez lásky

Proč ten či onen se právě bijou

proč si do očí plivou

proč se nenávidí navzájem

proč se nedokážou třeba usmířit

proč se perou

proč se zabíjejí navzájem

Svět kolem nás je jeden velký otazník

a každý z nás si snaží psát dotazník

Svět kolem nás je jedno velké divadlo

a každý z nás v něm hraje co ho napadlo

Válka

listopad 97

Toulá se toulá pocestný

hledá prý štěstí svý

zrak se mu k nebi upírá

pohledům lidí uhýbá

Počítá hvězdy na nebi

v očích má slzy velký

hlas se mu chvěje vzpomíná

život mu pomalu zhasíná

Ztratil svou víru naději

drží se zpátky raději

válka mu vzala vše co měl

ženu a děti to bůh chtěl

Je to tak dávno co byl

šťastný po horách chodil

a že se dva nepohodli

jiní na to doplatili

Proklíná válku proklíná sebe

nic neříká kouká před sebe

konec světa podívá se dolů

rozpaží ruce s krokem cítí

s v o b o d u

Ulice

13. 1. 1998

Chodím si tu ulicí

a potkávám ksichty smějící

hledám pádnou odpověď

proč se na mě mračí celý svět

Pán s červenou čepicí

¨hledá hrnec s poklicí

aby svojí rodině

připravil kapra na víně

Dáma s černým kloboukem

jde ulicí obloukem

našla pytel s penězi

hledají ji nájemní vrazi

Žebrák sedí na chodníku

lidem šahá po chlebníku

roztrhaný šaty má

nikdo mu nic nedá

Prošlapaný dláždění

Cos zažilo trápení

Němým svědkem často býváš

Nikdy nám to nezazlíváš

Ty ulice maličká

kdo tu chodil kdo tě hýčká?

tajemství si uchováš

pravdu a lež zachováš

Je to k zbláznění

11. 6. 1999

Když ti nikdo nevěří

a nesnáší tvé pohledy

je to k zbláznění

když jdeš třeba ulicí

a hledáš oči věřící

je to k zbláznění

Já a ty

na tom nic se nezmění

víra v nás

mám teď v srdci zatmění

Opouštím tvou ješitnost

lásky bolest není dost

je to k zbláznění

hledám v srdci souznění

je to marné věřte mi

je to k zbláznění

A teď těžkej v srdci mám

kámen cit už postrádám

je to k zbláznění